Zastavení první
Lezli jsme v Labáku na Prezidenta Smyslů zbaveni. Po letech chození pod jsem si troufl do. Nutno říci, že k přelezu je zapotřebí schopný a ke všemu odhodlaný spolulezec, jak ostatně vyplyne ze zastavení druhého.
Cesta je to krásná a název trefný. Pánové Šimon, Rybička a Kulík museli být opravdu zbaveni smyslů. Nevím kolik lidí už má tuto linii v deníčku a kolik z nich mělo pocit, že o nic nejde. Martin Červinka jí lezl dokonce dvakrát. Obtížnost IXc popsal jako nostalgickou a ve srovnání s dnešními IXc jako výrazně lehčí. Ovšem neměl tím na mysli, že by snad bylo na místě klasifikaci snižovat. A i já už bych dnes chápal proč. V celé stěně asi není žádné vyloženě extrémní místo, ale častý pohyb v zóně smrti činí zážitky silnějšími a ruce s vůlí slabšími. A tak jsem na vršku měl pocit, že jsem pohyb za IXc neudělal, ale IXc přitom vylezl. Zkrátka jako v té pohádce O chytré horákyni.
Kdo se chystá na OS, nechť nečte tento odstavec. První smyčka je celkem dobrý hrot asi v deseti metrech. Je třeba lézt s rozvahou a nikam se nehonit, opravdu není nic co by zachytilo pád. Metr a půl nad hrotem jdou malé hodinky tlusté jako prst. Potom opět opatrně vzhůru až do nenápadné římsy, kde jsou asi tak tři metry vpravo schované slušné hodiny. Od nich buď přímo vzhůru nebo zleva přes žebro. Ke kruhu (30 metrů vysoko) je nejlépe dolézt zprava od žebra. Tímto žebrem doleva až na jeho konec pod velkým převisem a pak hororovým traverzem doprava. V něm se bere všechno, co přijde pod ruku. To všechno se drží docela dobře, ale není vhodné si ten papírový kraj police zoufale svíraný oběma rukama moc prohlížet. Za normálních okolností by si tam člověk zdravého rozumu neodložil ani cigaretu. Totiž kdyby kouřil. Pak se uteče doprava k bříze, kde lze zřídit stanoviště. Nebo celkem bez problémů dolézt šikmo vlevo ke druhému kruhu. Od něj pro změnu vůbec ne snadno šikno vpravo po tupé hraně ke třetímu kruhu pod velkým převisem a zleva přes něj, opět bez prohlížení, a zářezem a hranou na vrchol.
Labáci mi snad odpustí, že jsem cestu takto odtajnil, ale činím tak s přesvědčení, že důsledkem nebude její masové ztékání.
Zastavení druhé
V zimě jsem si pořídil nové lano. 75 metrů dlouhé. Těšil jsem se jak to půjde ve Francii pěkně nahoru i dolů. V dubnu jsem z něj kvůli vlastní hlouposti musel uříznout 8 metrů. Nevadilo, stále mi zbývalo po přeměření dobrých 65. Po Smyslů zbaveni už mi zbývá jen 62,5. Proto ponaučení. Nekupujte si zbytečně dlouhé lano, skály už to nějak zařídí, aby se stáhlo na přiměřenou délku.
Zastavení třetí
Nevím, zda se mi podaří přesně zachytit jeden možná z pěti mých nejhorších zážitků ze skal. Jeho hlavní aktér, můj obětavý spolulezec Miloš "Jehla" Jehlička, přežil a už ho prý přešly i noční můry. Událost nám není příliš ke cti, ale bude užitečné vás s ní seznámit. Stát se může opravdu vše.
Už po dolezu toho hrozného traverzu nad prvním kruhem jsem přemýšlel nad tím, jak si s tím Jehla poradí. Na úspěšný přelez měl jen jeden pokus, protože pád znamenal vycestování do úplně jiných končin stěny bez šance na návrat. Největší obavu jsem však měl z toho, aby se lano nepředřelo přes hranu převisu. Hlavně proto jsem dolezl až ke druhému kruhu, protože odtud jsem přece jen nebyl tak stranou jako u břízy na stanovišti. No a Jehla z toho nejvzdálenějšího místa pod převisem skutečně vysvištěl. V tu chvíli od něj vedlo lano téměř 4 metry vodorovně doprava za něj a dále asi 8 metrů vzhůru ke mně.
Z mého pohledu se Jehla najednou objevil v mém zorném poli, které tomu mohutnému pedlu ani nestačilo. Lano bylo v pořádku a nikde se nedřelo. To se mi ulevilo. Jenže při cestě zpět pod převis se v jednom místě opřelo o hranu převisu a dost velký kus po něm sjelo. Pak už se všechno odehrávalo poměrně rychle. Než se Jehla dohoupal, zopakoval se zvuk doprovázející dření hrany ještě dvakrát, naštěstí vždy o něco kratší. Ode mně nebylo kromě vyděšeného výrazu Jehly vidět nic zvláštního, ale z jeho pohledu byl vidět neutěšený výsledek konaktu lana se skálou. A vidět bylo něco bílého, a lano mělo být jen modré. V třicetimetrové výšce začal Jehla usilovně ručkovat po lanech visících od kruhu a vzápětí byl u mně. V poškozeném místě zbyla třetina opletu a pět šestin duše.
Jardův výkon je o to větší, že se jedná o (svědomitého) otce dvou dětí. Každopádně gratulace, ktkerou si jistě zaslouží i Jehla, jelikož druholezec to má údajně v onom inkriminovaném místě stejně příjemné, jako prvolezec.
Mám stejnou zkušenost,akorát,že můj spolulezec pod převisem místo ručkování s vytřeštěnejma očima řval\" spusť mě honem dolů\" a já ho musel přemlouvat, aby po laně vyručkoval rychle ke mě na štand,že ta smyčka ve které jsme štandovali není moc tutová.
Protože se mi nedaří opravit chyby přímo v článku, alespoň zde uvádím správné příjmení Martina Červenky. Martine odpusť. Ostatním děkuji za shovívavost při kritice našeho průšvihu.
Když jsme se s Jardou v týdnu domlouvali, že o víkendu vyrazíme na Prezidenta, dáme Big Wall a Jarda zkusí Smyslu zbavení, připadala mi sobota najednou hrozně daleko. Jako asi většina lezců i já chodím už nějaký ten pátek kolem majestátu Prezidenta a vždy si div nevyšroubuju hlavu při nechápavém kroucení, když počítám metry k prvnímu kruhu této kultovky. Bylo mi jasný, že už třeba nikdy v životě nebudu mít příležitost si tuhle cestu vylézt. Sraz v 7h v Bynovci u Hudyho proto pro mě byla hrozná ztráta času. Již před 5h jsem na verandě chaty v Jetřichovicích přemlouval Jitřenku aby hernajz už vylezla. Bohužel tak úspěšný jako Nastěnka v Mrazíkovi jsem nebyl, vůbec neposlouchala. Buď to umí jen jedním směrem nebo my chyběly v prackách jehlice a fusekle.
Zkrátím to a jdu na věc. Když jsem se Jardy zeptal jakých je těch „pár“ metrů k prvnímu a on mi odpověděl, že neví, uvědomil jsem si, že smyslu zbavení právě začíná. U prvního, kam Jarda dolezl opatrně, ale celkem svižně za plné palby vtípků a určitě i užitečných rad Červajze a Pavouka, jen prohodil jak to snáším a jestli na to mám nervy. Už nevím co jsem mu tam nahoru poslal za podporující hlášku, ale na sucho v krku si pamatuju celkem jistě. Pak začal tanec přes převis, při kterém si Jarda i párkrát odfoukl a já věděl, že je zle. Za těch pár cest, co jsem s ním lezl je pravidlem, že kde se on i jen zlehýnka zadýchá, já mám problém jako sviňa. Věděl to i Jarda, protože hned po úspěšném traverzu vznesl na Pavouka dotaz, jak to tam leze druhej. Ten se jen usmál:“Nebój, Jehla ti to za chvíli předvede“. Sucho v krku začalo být nesnesitelné, zpocené ruce by nevysušila ani tuna maglajzu, zbaven smyslů aniž jsem se dotkl skály.
Pod převis jsem si krásně zalezl, ale jak píše Jarda příhodně, tam jsem vysvištěl. Chvíli mě to i bavilo, protože na centrifúze jsem nebyl už pěkně dlouho a tohle bylo mnohem lepší. Když jsem se ale mrknul nahoru a viděl, jak rychle se blíží hrana převisu, krve by se ve mně nedořezal. Pak už jsem jen koukal, jak se poškození lana při dření zvětšuje a zvětšuje a jak z něj leze něco bílého. Vydržel jsem na to koukat 3 pendly. V tu chvíli jsem neponechal nic náhodě. Kde se vzalo tu se vzalo vedle mě viselo nějaké lano a aniž jsem zkoumal co je zač, čap jsem ho a upaloval - totálně zbaven smyslů - nahoru. Teď si uvědomuju, že tak stylový jako vlk v „Jen počkej zajíci“ jsem určitě nebyl a ani síly jako on tolik neměl. Po 3m tu byly bandasky, ale když jsem pod sebou viděl tu 30 metrovou jámu, síla byla zpátky. Vydržela na další metřík. Naštěstí mi došlo, že mám vlastně i nohy a že existuje něco jako šplh s přírazem. S jeho aplikací jsem neváhal ani okamžik a za chvíli byl u Jardy. Zbytek cesty už si moc nepamatuju. Byl v Jardově režii a flešík tohohle prásku určitě zaslouží uznání. Mě se smysly vrátily až při krásném pohledu na Lábáček z vršu Prezidenta.
p.s. Ještě tři dny po tomhle extempóre se mě má Alča ptala, proč sebou při usínání tak škubu ….
Dost dobrý chlapi. Jak lezení, tak psaní. Vo tom to je.S Váma bych někdy rád zachlastal, do stěn (viz.výše) byste mne neukecali, stejně bych nenastoupil:-))).
Ahoj Jardo, kdysi dávno jsem lezl Smyslu zbavení s Míšou Rosůlkem. Když traverzoval z koutka doprava a já se ho zeptal jaký to je, tak mi odpověděl, že lehký, že je tu ráf jak trubka na vodu. Velmi dobře se pamatuju, jak jsem tam dolezl a čuměl na tu, opradu, vodovodní trubku, ale která byla na konci půlmetrové lajsny tenké jako papír a taky na to lano co šlo vodorovně pryč. Jehla ani neví jakou měl kliku, že vypadl už v koutku. Tento traverz je opravdovým duševním zážitkem na dlouhou dobu pro oba lezce. Jinak gratuluji k pěknému výkonu a Jehlovi, že konečně přišel na to, že při lezení je potřeba též používat nohy. Ríša
Registrace
Metodika
lezec.cz
Plně je respektuji