Hory shora 2

Radek Jaroš/Andrea Jarošová

smallPříběhy z dalších sedmi osmitisícovek.


Když se připravují věci na vynášku, dělává se to tak, že jeden člověk rozdělí věci, co se berou nahoru, na tolik zhruba stejně těžkých hromádek, kolik je lidí. A potom si hromádky ostatní náhodně rozeberou a na toho, kdo věci rozděloval, zbude poslední. Což je spravedlivý a nedá se moc ojebávat. Oba spolulezci byli alespoň o deset centimetrů vyšší než já a na rozdíl ode mě to byli udělaný, svalnatý chlapáci. A když jsem hromádky chystal, podíval jsem se na ně a říkám: „Hele, chlapi, co kdybychom to nosili podle výšky postav?“
Byl jsem odměněn hrobovým tichem a vražednými pohledy. To byl druhý a poslední vtip, o který jsem se na té expedici pokusil. Ačkoliv nejsem fanoušek sólolezení, myslím, že je lepší lézt sám než takhle. Expedice byla samozřejmě neúspěšná, stejně jako bývá neúspěšná každá expedice, na který to mezi lidma skřípe...

ukázky z knihy

Takhle měla vypadat kniha, kterou táta chtěl, abych napsala před několika roky.

To jsem nechtěla a nedokázala hned z několika důvodů; lezení mě nezajímalo, měla jsem s ním velmi malou osobní zkušenost a přišlo mi podivné psát text za někoho jiného, vnímala jsem to trochu jako podvod. Proto prvně vznikla kniha Hory, má panenko.
V té jsem mohla pracovat podle svého gusta: místo toho, abych v ní psala o lezení, řešila jsem s tátou, proč vůbec leze a co mu lezení přináší, bere, co na něm miluje a co ho sere. Nemusela jsem se tvářit, že o tom něco vím, nebo že mě to zajímá. Co mě zajímalo, bylo jeho odhodlání obětovat horám všechno. To mě zajímalo hodně a o tom kniha nakonec  také je. Navíc jsem mohla pohodlně psát svou řečí, za sebe a víceméně tak zůstat ve své komfortní zóně.

O několik let později mě požádal, abychom spolu napsali knihu, kterou zamýšlel původně, o lezení. A co nebylo možné předtím, možné najednou bylo a to z několika důvodů.
Ten méně romantický spočívá v tom, že jsem si mezitím uvědomila, že někdy člověk nemůže dělat to, co chce, ale to, za co mu někdo zaplatí.  Z tohoto zjištění jsem se ještě plně nezotavila.

Ten druhý a podstatnější důvod spočívá v tom, že během práce na naší první společné knize a rešerší předcházející té druhé, jsem zjistila důležitou věc; že způsob, jakým táta k lezení přistupuje je speciální a zaslouží si, aby se o něm psalo.  Ze spousty hodin rozhovorů a stovek stran jeho deníkových záznamů, na základě kterých jsem potom text psala, jsem začala vnímat nebývalou čistotu stylu, kterou táta vyznává a kterou potřebuje k tomu, aby si vylezených hor mohl vážit. Teprve teď mi začalo připadat, že kniha „jak“ může být stejně tak zajímavá jako kniha „proč“. Jestli si zaslouží obdiv, tak to není za počet vrcholů, ale za čestnost, s jakou k lezení přistupuje. I když by vůbec nemusel. Protože kdo by se to kdy dověděl? Na horách nejsou rozhodčí ani televizní kamery. A to mě na tom baví. Že jeho styl vychází pouze z niterní potřeby fair-play a překonávání vlastních hranic.
To je pro mě hlavní důvod, proč tuto knihu psát a proč ji číst. Někde mezi řádkama to totiž prosvítá.

Andrea Jarošová

Radek a Andrea


Když jsem měl za sebou několik expedic do Himálaje a pár vylezených kopců, lidi chtěli abych napsal knihu. A o čem? Nepřišlo mně, že bych udělal něco mimořádnýho. Ale nakonec jsem se nechal ukecat vlastně od kámoše, kterej mě kdysi dotlačil i k tomu, ať jedu na Everest.

Mirek Popelka, první sponzor a vlastně i knihu Dobývání nebe zafinancoval.
Hory shora (název vymyslela Andrea) bylo pokračování, když jsem měl vylezených šest osmitisícovek.
Časem jsem chtěl udělat, už s dcerou Andreou, další a přišlo mně to logický, do Koruny Himálaje patří 14 osmitisícových vrcholů, ale nakladatelství o ni nestálo. Andrea se na ni necítila a tak nebejt jejího třídního učitele z gymnázia, kterej ji dotlačil k maturitě (a stálo ho to hodně sil)  – nebylo by nic. Oba nás nakonec dotlačil k dodělání Hory, má panenko. A protože ji opět nakladatelství nechtělo, vydal jsem ji sám.

A jsme u Hory shora 2. Pustili jsme se do ní opět s dcerou. Jde o příběhy ze sedmi vylezených osmitisícovek v rozmezí let 2008 – 2012.
Po výstupu na devátou – Manaslu, jsem se rozhodnul, že se pokusím o onu bájnou Korunu Himálaje. Překvapilo mě, že dodnes je jenom 13 lidí, kteří ji získali, aniž by šáhli po pomoci umělýho kyslíku. A to nemluvím o tom, jakej je ještě rozdíl, pokud si na pomoc vezmete výškové nosiče. V knize je popsáno sedm zlezených osmitisícovek. Sedm příběhů radosti, osamění a vyčerpání. Zároveň je i připomenutím těch, kteří v horách zůstali navždy. 

Radek Jaroš


obálka knihy


Odkazy:

Hory shora - shop.lezec.cz
Hory, má panenko - shop.lezec.cz
Hory shora 2 - shop.lezec.cz


Petra Michvocíková   [úpravy] 06:11 20.11.2013

Komentáře

     
...nové příspěvkyNový komentář