31. května postihla Peru nejzhoubnější zemětřesení v jeho historii, které zničilo 250 měst a obcí. Jeho následkem byl rovněž pád kamenné laviny, která zavalila tábor českých horolezců na svazích Huascaranu.
Československo tak získalo jedno smutné světové prvenství. Bylo to poprvé v dějinách horolezectví, kdy zahynuli všichni členové národní expedice. Domů se nevrátil nikdo.
Česká expedice Peru 1970 byla vlastně omylem... Původně se parta libereckých horolezců chystala na Aljašku, na Mount McKinley. Doba však některým projektům nepřála, studená sprcha přišla z ÚV ČSTV, které z politických důvodů nedala k výjezdu tehdy nutný oficiální souhlas. Hledal se tedy náhradní cíl, neboť přípravy na expedici již byly v pokročilém stádiu. Volba nakonec padla na peruánský Huandoy, extrémně těžkou jižní stěnu, o kterou se v minulosti neúspěšně pokusili Američané, Angličané a Argentinci.
Dobový tisk – MS/27/1970 (začátek reportáže v tehdy nejpopulárnějším českém magazínu)
Změnou plánu však peripetie nekončily. Loď s materiálem se opozdila, asi 400kg materiálu bylo ukradeno během transportu. K dovršení všeho se v průběhu aklimatizačních výstupů a prvních průzkumných cest pod stěnu 18. května v naprosto banálním, chodeckém terénu sesmekl a spadl nejlepší lezec celé výpravy, Ivan Bortel. Spadl přibližně 30 m a byl na místě mrtev. Nakonec se tak Ivan Bortel stal jediným členem výpravy, který se dostal zpět do Čech. Repatriaci jeho ostatků zařídila československá ambasáda ještě před katastrofou, která postihla nejenom českou expedici, ale celé Peru.
Zbývajících čtrnáct účastníků expedice zvažovali zastavení všech akcí a návrat, nakonec však volili náhradní cíl – šestitisícovky Pisco a Huascaran, nejvyšší vrchol Peru.
Dobový tisk – MS/27/1970 (závěr reportáže)
Přírodní katastrofa
31. května však postihlo Peru zemětřesení o síle 7 až 9 stupnů Richterovy stupnice, které patří k největším nejenom v historii Peru, ale na západní polokouli. Přírodní katastrofa zpustošila oblast o rozloze 83 500 km2. Zcela nebo téměř zaniklo 250 měst a obcí, celkem zahynulo asi 75 000 lidí, dalších 50 000 bylo vážně zraněno a bez přístřeší zůstalo 200 000 lidí. Epicentrum zemětřesení se nacházelo v moři západně od přístavního města Chimbore.
Téměř třetina všech obětí katastrofy však zahynula v oblasti Huascaranu, z něhož se utrhla mocná lavina, která zasáhla hustě obydlené oblasti. Svahové pohyby se zde zkombinovaly a způsobily veliké ztráty.
Vrchol Huascaránu je kryt ledovcem, pod nímž leží západním směrem poměrně hustě osídlené údolí. Tato situace již o několik let dříve (1962) způsobila katastrofu, kdy následkem sněhokamenité laviny přišlo o život na 3 500 lidí. Osudného 31. května 1970 došlo vlivem otřesů k uvolnění části vrcholového ledovce, která se začala pohybovat směrem do údolí. Objem sněhu a ledu byl asi 100 mil. m3. Cestou dolů začalo docházet k tání sněhu, na který se nabalovaly suť a kamení, a postupně došlo opět k vytvoření sněhokamenité laviny. Ta se pohybovala ze svahu rychlostí kolem 400 km/h a v údolí řeky Santa zcela pohřbila dvě městečka, v nichž zahynulo 21 000 lidí. Smícháním s vodou Rio Santa se lavina změnila v bahnotok, který dále postupoval do nižších poloh. Jeho rychlost ale přece jen klesla na 25 km/h. Než proud ustal, stačil zničit území o rozloze 22,5 km2, které pokryl nánosem suti o mocnosti 5-10 m.
Ze severního vrcholu Huascaranu se však nespadla pouze tato jedna lavina, Druhá, rozsahem mnohem menší se zřítila také do severní stěny. A dopadla do prostoru mezi jezery Llangunuco, kde přehradila celé, asi kilometr široké údolí vrstvou kamení, ledu a bahna několik desítek metrů vysokou a několik set metrů širokou. Právě tato severní lavina se stala osudnou českým horolezcům, neboť zcela pohřbila tábor expedice.
Původní expediční odznak – Aljaška 1970
Expediční odznak s užívaným logem expedice
11. červen 1970 – konec nadějím
První zprávy o katastrofě v Peru prolétly světem ještě téhož dne večer. Druhý den již bylo zcela zřejmé, že se jednalo o katastrofu naprosto nebývalých rozměrů a hmotné škody i počty obětí budou nebývalé.
Pochopitelně v Čechách všichni sledují nejnovější zprávy. Nikdo nechce uvěřit, že by mezi obětmi byli i čeští horolezci. Zároveň přicházejí i první zprávy přímo z postižené oblasti, kde ve stejné době operovalo několik dalších horolezeckých výprav. Zdá se, že horolezci jsou v pořádku, pouze vzhledem ke zcela zaniklé infrastruktuře nemohou opustit oblast.
Již 5. 6. však prostřednictvím radiostanice oznamují japonští horolezci, že účastníky československé expedice zcela zasypala lavina. Zůstává malá naděje, že přežil alespoň někdo. I ta se však hroutí 11. července. Předseda Peruánského klubu andinistů a vedoucí chilské záchranné expedice vyslovují hlubokou účast a potvrzují, že všech čtrnáct československých a chilský horolezec, který se v době zemětřesení nacházel v táboře československé expedice, se stali obětmi katastrofy.
Československé horolezectví zároveň získává smutné prvenství. Jedná se o první horolezeckou expedici, ze které se nikdo nevrátil. Zároveň pak v jediném okamžiku zejména české horolezectví ztrácí vůdčí osobnosti celé jedné lezecké generace. Čtrnáct zkušených horolezců schopných uspořádat velkou expedici, ale i třeba předního metodika a horolezeckého publicistu s mezinárodním jménem, Arnošta Černíka, či zcela ojedinělého horolezeckého fotografa Viléma Heckela. Z této rány se české horolezectví vzpamatovávalo ještě dlouho.
Symbolický hřbitov horolezců ve Skaláku
11. červenec 1970 – patnáct opuštěných lan
V neděli 11. července leží v písku a trávě Skaláku patnáct stočených lan. Patnáct lan, připomínajících patnáct mužů, kteří se do Skaláku už nikdy nevrátí.
Ve Skalním Městě u Hrubé Skály probíhá panychida za oběti živelní katastrofy v Peru.
Právě tehdy bylo definitivně rozhodnuto o vzniku symbolického hřbitova, který byl zpřístupněn u příležitosti ročního výročí tragédie.
Autory památníku jsou sochař Jiří Seifert a architekt Josef Patrný. Pod prostou symbolikou puklého slunce jsou tabulky se jmény mrtvých horolezců.
Logicky byla časem ke jménům kamarádů z expedice Peru 1970 přidána i jména těch, kteří zahynuli za II. světové války, postupně tu přibývají jména i dalších horolezců, kteří zahynuli v různých koutech republiky a světa.
Ideovým otcem a autorem prvních návrhů památníku ve Skaláku je však sochař Valerián Karoušek, který však také patří mezi oběti peruánské katastrofy.
-tof-
Přebaly českých publikací věnovaných tragédii na Huascaránu
Poznámky, zdroje, odkazy:
Účastníci Expedice Peru 1970:
Ivan BORTEL, 27 let
Arnošt ČERNÍK, 44 let
Milan ČERNÝ, 26 let
Vilém HECKEL, 52 let
Jiří JECH, 38 let
Valerián KAROUŠEK, 41 let
Jaroslav KRECBACH, 24 let
Milan MATRAS, 37 let
Ladislav MEJSNAR, 34 let
Milan NÁHLOVSKÝ, 26 let
Bohumil NEJEDLO, 38 let
Zdeněk NOVOTNÝ, 32 let
Jiří RASL, 34 let
Svatopluk ULVR, 32 let
Václav URBAN, 35 let
Čest jejich památce
Výběrová bibliografie:
- Jan Suchl; Cesta končí pod Huascaránem; Olympia, Praha 1972
- Lubomír Vejražka, Jiří Hladík; Huascarán cesta končí, cesta začíná, Buk, Příchovice 1995
- Jan Suchl; Vteřiny mezi životem a smrtí; Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem 1987
Externí odkazy:
Huascaran na wikipedii
Národní park Huascaran
Národní park Huascaran
Národní park Huascaran
Národní park Huascaran
Huascaran na české verzi wikipedie
Expedice Peru 1970 na stránkách HK Vyšehrad
Expedice Peru 1970 na stránkách National Geographic.cz
Foto: Jan Boček, Tomáš Frank; www.horolezeckaabeceda.cz
Repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz
Huascarán
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium na stránce www.horolezeckaabeceda.cz byl poprvé publikován v r. 2009.
Původní článek s odlišným výběrem fotografií
Séraky na Huascaran Norte
Sedlo Garganta z Huascaran Norte
Huascaran Sur
Huascaran Norte
foto © Jan Boček
Registrace
Metodika
lezec.cz
Dnešního dne připomínáme tragédii, která se v roce 1970 odehrála v dalekých peruánských Andách, a dodnes je největší tragédií v dějinách českého (československého) horolezectví. 
Plně je respektuji