"Počkej, vlastní děcka ti to vrátí!" vybavila se mi slova rodičů v okamžiku, kdy jsem nevěděla, jestli mám vyrazit na záchrannou expedici svého syna sama, požádat o pomoc hasiče nebo policii, či obtelefonovat nejbližší zdravotnická zařízení. Noc už dávno nebyla mladá, drobné kapky deště padaly na okenní parapet, zbloudilý blesk ještě rozčísnul těžké mraky a v dáli do-zníval hrom. Syn s ruksakem obtěžkaným horolezeckým náčiním nikde, ticho a klid, ani stopy jeho návratu. Pokaždé, když s výbavou vyrazil na své další skalní dobrodružství, přišla Neuróza Žaludeční, bez klepání, bez pozvání. Nejdříve se jen tak zlehka rozvalila jakoby na jedno kafíč-ko, ale s nastávajícím večerem už ležela zahnízděná v mém nitru a vyvolávala pochybnosti o tom, jestli svého potomka ještě uvidím. S přibývající tmou a prázdným pokojíkem jsem mívala pocit, že by žaludeční vředy ve mně mohly růst jako houby po dešti. "Bože, ať se mu nic nestane," prosila jsem v duchu za své zpozdilé dítě. "Víš, že mám jen jeho." Než stačím domyslet, klika cvakne, dveře letí, "děcko" vchází do dveří. Jeho klidný, vyrovnaný a spokojený výraz zcela odzbrojil babu Neurózu, aby ji vzápětí popíchnul zase k činorodosti. "Konečně jsi doma!" vyštěknu protivnou fistulí. "Promiň, ale zaseklo se mi lano pod vrcholem…" 1.11.2003
Moje máti se přestala bát poté, když jsme ji s mou (tehdy budoucí) ženou vzali na skály a viděla, jak to v reálu vypadá.
Tak klídek, můžeš jen doufat, že ví co dělá a mít radost, že pěkně píše :-)
Já to na jednu stranu chápu, protože dohromady s manželkou máme tři už velký děti a večery u okna s ohryzanejma prstama nervozitou pamatuju docela dobře.
Ale co když se jede projet na kole? Co když jede někam v autě? Ono to o nic moc bezpečnější není, a přitom to se jako nebezpečí většinou nepočítá.
A nebo co kdyby se vracel domů s rozpíchanejma žílama, nebo byl v "bezpečí" nějaké léčebny nebo kriminálu?
Tohle ještě nakonec ujde. Hlavně když bude to lano za sebou tahat promyšleněji! :o))
Dávno jsem si konečně uvědomnila, že je lepší, když mladí (i ten můk) lezou po sklalách, nebo dělají jakoukoli pozitivní činnost, neboť jak se zdá při nich je úrazů méně, než na silnicích. O sebevraždách mládeže je škoda vůbec hovořit.
Díky za útěchu, bát se rodič asi nikdy nepřestane, ale je to mnohem lepší.
MSF (mějte se fajn) JANOVA
Moje žena se o děti bojí daleko víc, když přijdou pozdě ze školy, než když lezou (zatím s námi) třeba v Alpách, nebo jezdí v Krkonoších na lyžích v terénu. Myslím, že je to oprávněné.
Taky jsem se jel projet na kole a odvezli mě se zlomenu páteří, žebrem a pravým zápěstím. Myslím, že lezení je o hodně bezbečnější než jízda na kole. A to jak na horách tak po cestě.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Plně je respektuji