Malá úvaha o stavitelských schopnostech a možnostech v zemích českých.

Na českých boulderingových závodech je možno pozorovat zajímavý fenomén. Nejsou kladeny příliš vysoké nároky na myšlení závodníka a jeho vidění boulderu. Kořeny můžeme sledovat v dlouholetém  kolotoči závodů na obtížnost a v absenci závodů boulderových. Právě lezení na obtížnost má ve své stavitelské historii značné rezervy, byť je to jeho podstatou, neboť právě zde je zcela transparentní užití logiky pohybu, kdy jednotlivé kroky do sebe zapadají a cesta tak závodníka sama vede.
Bouldering v Čechách je poměrně nová záležitost a jeho boom můžeme vypozorovat v odlivu závodníků ze souteží v lezení na obtížnost. Jedním z mnoha rozdílů mezi těmito dvěma odvětvími je ona zdánlivá neprůhlednost lezeckého problému, tedy boulderu. Zajisté se zhodneme, že každý boulder je více či méně čitelný. Záleží tedy pouze na tom kdo se dívá, a zda-li toho co vidí dokáže patřičně využít. Ruku na srdce. Kdyby se u nás stavěly bouldery zcela v duchu některých závodů světového poháru, kolik je u nás lidí, kteří se dokážou na lezecký problém skutečně podívat nezkalenou myslí, nezanesenou onou tradicí jakési logiky, která v nás byla po léta pěstována. Dali by se zajisté spočítat na prstech jedné ruky starého tesaře. Jinými slovy, český závodník stále neumí moc špekulovat. Je tedy třeba začít s výchovou, ale pozvolna, neboť jeden z aspektů, který musí mít stavitel na paměti je zábava. A zde se dostáváme na tenký led. Těžko říct jak by bylo zábavné pro českého diváka, ale i závodníka, kdyby 30 borců nechápavě stálo pod nástupem, a 2 nebo 3 by problém prokoukli a dali topinku. A taková situace by mohla u nás klidně nastat, kdybychom se okamžitě přeorientovali na trend, který panuje ve světovém poháru. Samozřejmě, že o tom je bouldering, ale u nás zatím nejen o tom. Nyní je doba jakéhosi zrání. Směr je jasný a jediné co český bouldering tedy potřebuje ke svému růstu je dostatečně zkušené stavitelské, závodnické ale i divácké zázemí. Tečka.