H1 = horolezec (-kyně) číslo 1, H2 = horolezec(kyně) číslo 2 atd.

H1: Kdy jsme byli tady na Ráblu, je to tři roky, ne?

H2: To je víc…

H1: Blbost!

H3: To bude tak čtyři, pět.

H1: Ale houby, tak dávno to nebylo.

H2: No tak počkej – loni Sušky, předtím Drátník, no a před ním byl ten Tábor. Takže to je čtyři roky.

H4: Jo a co Čerťáky v Jeseníkách, pamatuješ?

H2: Jo aha… Takže počkej, znova. Loni Sušky, to bylo krásně. Předtím na tuty Drátník, to bylo nic moc počasí.

H3: Pak byly teda v roce 2014 ty Čerťáky, to byla zima a taky pršelo. 2013 Tábor, to bylo ještě horší, potopa.

H2: Takže jo, je to pět let.

H1. Ty jo, toto letí….

Takhle nějak zněl rozhovor party lezců, co se zase po delší době potkali na louce u skal (přece nebudu psát „na lavici u piva“). Takže letí (roky, ne lezci silou gravitace dolů ze skály).

Před pěti lety, v roce 2012, se konal na Rabštejně VI. Ročník horo/lezecké akce HandiCamp, určené především lezcům a lezkyním se zdravotním postižením. I když nejen. A počasí tehdy moc nepřálo, žádná krásná slunečná teplá půlka září. Po dešti, zima, skály studené, brrr, ještě dnes mi při čtení článku (hledejte si tento i další na Lezci) přeběhne mráz po zádech. Co se chlapcům od singáčů nevyvedlo tehdy (ani na Čerťákách a v tom Táboře v roce 2013 už vůbec ne), loni i letos krásně napravili.
Psát na „P“: Počasí prostě profesionálně parádní, paprsky pálily přes průsvitné podprsenky, prsty pravda příliš potily, ... Kdo zná, ví.
Na louce i na skalách se o posledním květnovém víkendu  rozhostila pravá lezecká pohoda. H1 až asi H40 (z toho většina HH – tedy „handicapovaný horolezec/-kyně“) si užívali nejen toho lezení.
Na programu bylo také slaňování, přelanění, prusíkování a každý měl možnost si reálně zkusit zachránit parťáka visícího v laně. Odřezané kousky lan s uzlem budiž každému zapojenému jako hezká vzpomínka.
Moc už ani není co psát. Někdo to řekl hezky – cítím se už na tomto lezeckém setkání na Ráblu, jako když se tak nějak vracím domů.















foto: Singing Rock